10.03.2008 Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola...
V září 2000 se v Praze konalo zasedání Mezinárodního měnového fondu. Praha byla plná policajtů a my jsme vyrazili naším plechovým miláčkem na víkend za Prahu...
Každé město, čtvrť a někdy i ulice mají většinou nějakou svéráznou osobnost. U nás v Holešovicích je to jedna důchodkyně, která vypadá jako sestra Belzebuba. Ostré větry, které vanou od nedaleké Vltavy, v její tváři vykreslily hluboké brázdy, avšak vousů ji nezbavily. Rozčepýřené šedivé vlasy nosí sepnuté do culíku, jenž je pevně svázán černou tkaničkou na boty a na špičce nosu se jí pohupují obroučky nízké cenové skupiny. Kdysi možná obdivované poprsí se jí dneska smutně opírá o vystouplé břicho a kozí nožky většinou zakrývají kalhoty neurčité barvy i střihu. K jejímu imagi patří neodmyslitelná cigareta a pes.
Ve druhé třídě jsem se znovu zamilovala. Když jsem po prázdninách vplula do třídy, okamžitě mne zaujal jeden velkookatý blonďáček. Rázem jsem zapomněla na prekérní situaci, která mne připravila o první lásku, a začala jsem ho fixovat svým zrakem. Objekt mého zájmu se jmenoval Vedral. Snad proto se okamžitě vedral do mého srdéčka a pevně se tam usalašil.
Bylo mi šest let a srpen se pomalu chystal uvolnit místo v kalendáři dalšímu měsíci. Znuděně jsem se dloubala lopatičkou v písku na jednom z petřínských pískovišť, kam jsme s maminkou a s o tři roky mladší sestrou vyrážely každý den odpoledne.
První vážnější kontakt s opačným pohlavím jsem měla uprostřed žhavého červencového dne na koupališti nedaleko Prahy. Tuto (poněkud šokující) příhodu dávala moje dobrosrdečná rodička velmi ráda k dobru před mými nápadníky, které jsem si přitáhla domů o mnoho let později. Někteří mne po vyslechnutí vousaté historky s hrůzou ve tváři opouštěli, jiným chlípně zajiskřilo očko v předtuše nevšedního dobrodružství.
Příbuzné si nevybíráme. Zkrátka už se narodíme a máme kromě rodičů a případných sourozenců i babičky, dědečky, tetičky, strýčky a další a další osoby, v nichž koluje alespoň kapka krve podobná té naší. A v každé rodině je někdo, kdo je ostatními vnímám z různých důvodů jako takzvaná černá ovce.
Moje peněženka zela prázdnotou, proto jsem zaskočila k nedalekému bankomatu. Těšila jsem se, že brzy budu zase bohatá, neboť jsem z dálky viděla, že na výplatu čeká pouze mladík v obleku, zatímco u bankomatu úřadovaly dvě asi čtyřicetileté blondýny. Neustále škádlily svými prstíky tlačítka a přitom se spokojeně pochechtávaly. Postavila jsem se za mladíka a divila se, že bankomat jejich kreditní kartu několikrát vyplivl a znovu pozřel, avšak peníze nevydal ani jednou.
Tramvají jsem se pomalu řítila zacpanou Prahou k cíli. U tržnice se do vozu nahrnuli důchodci a okamžitě začali tvrdě bojovat o místa k sezení. Já jsem v tu chvíli stála, což mi možná zachránilo holý život.
Převalujete se v noci v posteli a nemůžete usnout, i když ostatní už dávno sní? Přivoláváte spánek pomocí prášků? Snažíte se svoje fyzično a duševno ukolébat sklenkou dobrého pití? Přečtěte si, jak jsem s nespavostí bojovala přede dvěma roky já...
24. 3. 2003 / pondělí
Začínám pociťovat nedostatek spánku. Jsem tak utahaná, že nemohu jíst (každé sousto žvýkám celou věčnost). Když se konečně dostanu do postele, nedaří se mi usnout. A tak si buď čtu, nebo vezmu tužku a napíšu nějakou hovadinku. Dnes v noci jsem načmárala na kus papíru toto:
Stáří bývá neradostné.
Ach, kde je mé mládí skvostné?
Kde je moje duše hravá?
Kde je touha nedočkavá?
Vnímám smrt už póry všemi,
strádám, trpím, zima je mi.
Počkám. To se vyplácí!
Ohřeji se v kremaci...
Někdy píšu básničky z kategorie "kravinózní". Nejvíc jsem jich slátala v době, kdy bylo povinností chodit na nejrůznější schůze. Omluvou byla pouze nemoc či smrt. Na jednu schůzi ROH si docela živě vzpomínám. Přicupital na ni i jakýsi mírně opelichaný operní pěvec z Národního divadla. Mám dojem, že se dokonce honosil titulem zasloužilý umělec. Seděl za předsednickým stolkem v salónku jedné z restaurací v centru Prahy, kde se ta schůze konala, a čekal na poslední bod programu, v němž měl znuděným odborářům zodpovědět zvídavé dotazy.
Naši kamarádi z loděnice mají chrta. Je to krásné zvíře, jehož rodokmen je tak hvězdný, že by i princ Charles zesinal závistí. Avšak nikdo, jak známo, není dokonalý. I Fanda, jak páníčkové zjednodušeně svému čistokrevci říkají, má svoji slabinu. Zmínila jsem se o ní kdysi ve svém téměř intimním internetovém deňýčku...
V sedmnácti jsem bývala docela pohledné děvče. Pravda, hrudníček se mi spíše propadal než zvedal, avšak měla jsem černé vlasy, jež se mi samy vlnily a padaly do půli zad. Navíc jsem byla vysoká a štíhlá. A neuvěřitelně ukecaná. Snad proto na mém fyzičnu poměrně často ulpělo čidlo zraku stejně starých vrstevníků mužského pohlaví. Kabát z deky, který jsem v deváté třídě našla pod stromečkem a který naštěstí rozcupoval náš ničeho si nevážící čokl, nahradil slušivý flaušák zakoupený ve výprodeji. Na rozdíl od kabátu z deky mi však perfektně seděl a nehryzal. Byla jsem zkrátka o mnoho hezčí nežli naší profesorkou ruštiny opěvovaná Naděžda Krupská.
14.03.2005 Nedovolte rodičům, aby svým vnoučatům vyprávěli příhody z vašeho dětství!
Před časem jsem Kačabu plísnila za to, že většinu dne strávila hraním pochybných počítačových her místo toho, aby umyla nádobí, jak jsem jí před odchodem do terénu nakázala. Neodpustila jsem si samozřejmě oblíbenou poznámku o tom, že jsem byla (na rozdíl od ní) kdysi dávno vzorné dítě, neboť jsem příkazy svých rodičů plnila vždy včas, bez zbytečných komentářů a nadmíru zodpovědně.
Kolegyně Dáša byla hysterka. Když to na ni přišlo, začala ječet a vykřikovat nesmysly. Potom zmodrala a flákla sebou na koberec, kde se mrskala jako čerstvě vytažený kapr.
Když jsem si v pondělí četla u Fily o jedné dvojici, již autorka nazvala bláznivou, usoudila jsem, že naše rodina musí být se zmíněnými v nějakém zvláštním příbuzenském vztahu. Vánoční stromek sice narveme zpátky do sklepa dřív než v únoru, avšak koledy zpíváme dojatými hlasy v červenci a styl naší komunikace je až podezřele podobný...
Mnohé z nás tu a tam napadne zajímavá myšlenka, o níž se domníváme, že by měla být zapsána a případně i převedena do nějakého literárního útvaru. I mne občas poceluje múza. Někdy je to polibek zuřivý, který mne vytrhne ze sna, jindy se múza jenom lehce dotkne mého tvůrčího pera a zase zmizí (raději bych měla napsat klávesnice, protože poslední dobou tužku a papír téměř nepoužívám).
14.01.2005 Ty si jednou na tom kole pořádně rozbiješ hubu!
Určitě nejsem jediná, komu se podařilo zranit se poněkud kuriózně. Slyšela jsem o tatíkovi, který spokojeně chrupal na kanapi. Probudilo ho neposedné batole hrající si na letadlo. Udělalo si z jeho hlavy přistávací dráhu. Batole přistání přežilo, otec skončil s tržnou ránou v nemocnici. Že to není příliš originální? Potom mi nezbývá nic jiného, než vám vylíčit okolnosti, díky nimž jsem ve svém životě prodělala hned tři otřesy mozkovny...
Jednou v létě jsem čekala v Dělnické na tramvaj, když se přiřítila modrá felicie se dvěma blondýnkami kolem třicítky. Na vozovce před masnou leželo na zemi několik přepravek z umělé hmoty, kterými si řezník ochraňoval pár metrů volného místa, nejspíš kvůli tomu, aby měl jeho dodavatel kde vyložit šílené maso. Felicie suverénně vjela právě tam a jednu z přepravek převálcovala.
Tu a tam se opře o váš zvonek poštovní doručovatel, vousatá domovnice či některý ze sousedů. Občas se dožaduje vstupu do vašeho bytu pracovník plynáren nebo správce nemovitosti, pakliže je nutné provést odpočet na příslušném měřícím zařízení. Jsou to návštěvy, s nimiž víceméně počítáte. A potom jsou tu ještě návštěvy nečekané. Dobře si rozmyslete, koho pustíte dovnitř...
18.08.2004 Je možné propít čtyřicet stravenek během jediného večera?
Kolegové mého manžela, kteří jsou na rozdíl od něho ozdobeni písmenky před křestním jménem i za příjmením, nafasovali kdysi od ústavu, v němž bádají, stravenky zpětně za dva měsíce. Jeden z doktorů vznesl otázku, zda je možné oba archy propít během jediného večera. Okamžitě se našlo několik dobrovolníků, kteří hodlali v rámci zajímavého výzkumného úkolu obětovat své tělo.
Moje maminka bydlí několik posledních let ve Struhařově. Je to obec na východ od Prahy s více jak šestisetletou historií. Moje mamuša se tam narodila, prožila tam dětství i pubertu. Potom se seznámila s mým tatínkem, vdala se a víc jak čtyřicet let bydlela v Praze. Na stará kolena se vrátila zpátky do svého rodiště.
Když jsem si dnes ráno přečetla vyprávění Alfy o mladé fyzikářce, která výrokem "Žáku Bartoni, představte si, že máte dvě koule — jednu větší, druhou menší..." možná ovlivnila život chudáka studenta, uvědomila jsem si, že i já jsem se za dob svého pobytu ve vzdělávacích ústavech nejrůznějšího typu setkala s velmi zajímavými kantory.
Jak správně podotýká Jura, je doba maturitních zkoušek, což mnozí blogeři vesele (i nepříliš jásavě) popisují a komentují. Jura sice tvrdí, že si toho o své zkoušce dospělosti moc nepamatuje, ale nakonec přece jenom ve své paměti otevřel ten správný šuplíček.
Když jsem včera listovala ve svém internetovém deňýčku, narazila jsem na jeden zápisek, v němž líčím Kátin odjezd do Chorvatska, kam se vydala s rodiči mého muže. Cestovní horečku asi každý prožívá jinak...
26.04.2004 Žvýkáte? Dobře děláte! Ale jen někdy...
Nedávno jsem podlehla televizní reklamě a koupila si žvýkačku, jejíž chuť trvá tak nekonečně dlouho. Laškovně se proběhla po mých zubech a než jsem stačila zjistit, po čem vlastně chutná, vytáhla mi kus plomby. Odhodila jsem ji vztekle do koše. Ta mrcha zapadla za mikrotenový sáček, přilepila se na stěnu a nešla seškrábat dolů. Zřejmě jsem si místo žvýkací gumy pořídila skvělý tmel. Příště budu raději louskat ořechy stylem Marfuša...
6.04.2004 Nepojedu nikdy více trasu Praha - Pardubice...
Když jsme se jednoho únorového dne před čtyřmi roky vydaly s holkami do pardubické kuželny, ležel na ulicích zmrzlý sníh a ve vlaku, jímž jsme cestovaly, bylo poněkud nevlídno. Nesympatická průvodčí s hustým porostem pod drobným nosíkem pečlivě prověřovala naše jízdenky a na opatrný dotaz, zda se ve vlakové soupravě někdy zapíná topení, reagovala drsnou poznámkou, že můžeme zbytek cesty dojít pěšky.
Kdysi jsem se vracela domů krtkem, abych unikla usmrkanému počasí, které už pár dní okupovalo moje rodiště. Navíc jsem doufala, že si pár metrů pod pražskou dlažbou v klídku přelouskám noviny, neboť jsem v poslední době neměla čas sledovat, co se děje doma a ve světě. Ovšem než jsem si stačila přečíst první titulek, zaskřípal vagonem chraplavý hlas a zeptal se, zda někdo nemá chuť na panáka.
"Maminko, když mi nechceš koupit psa, tak mi kup alespoň myšku," žadonila holčička, která přede mnou cupitala, když jsem mířila do banky.
"Myš nebrat!" zvolala jsem, neboť k tomu mám své důvody.
Když mi bylo sedmnáct, přinesla moje sestra Helenka domů bílou myš. Ubytovaly jsme ji ve velké sklenici od okurek a daly jí jméno Venca La Manche Necky. Oslovovaly jsme ji tak proto, že milovala koupel a uši jí na malé hlavě trčely do prostoru jako Vaškovi Neckářovi.
Vždy jsem si myslela, že jenom moje hlava je porodnicí ztřeštěných nápadů. Loni v červnu jsem nahlédla do jednoho nejmenovaného časopisu a ke svému úžasu jsem zjistila, že jsem bezvýznamný břídil.
27.01.2004 Jak úspěšně narušovat výchovný proces jiným rodičům
U baru v naší loděnici na Staré plavbě seděli Martin s Majkou. Za chvíli se přiběhl občerstvit i jejich pětiletý syn David, který svou hyperaktivitou ničí okolí stejně úspěšně jako moje dcera.
"Jen počkejte, až ta vaše neřízená střela půjde do školy," strašila jsem je, "to si teprve užijete!"
Majka prohlásila, že už raději začíná Davida učit počítat a psát, aby měla jistotu, že bude něco umět, neboť má silný dojem, že paní učitelka nepřežije ani seznámení s jejím synátorem.
Moje stářím znavené oko upoutaly plakáty, které kdosi nechal vylepit na dveře soupravy metra, jíž jsem cestovala. Autor akce chtěl pravděpodobně probudit v nezodpovědných rodičích zodpovědnost vůči vlastním dětem a navíc i pozitivně rozjitřit jejich city. Na jednom z plakátů se vyjímal obří nápis, jenž hlásal, že "NEVĚNOVAT SE DÍTĚTI JE TÝRÁNÍ", což ve mně okamžitě vyvolalo hlodavý pocit provinění.
Moji duši zaplavila nejistota, zda o Kačabu pečuji vskutku dostatečně. Jsem sice mrcha, ale svoje jediné dítě nehodlám mučit nevšímavostí!
Dnes jsem přerovnávala knížky v knihovně. Když jsem láskyplně přejela hřbet mírně ohmatané partitury Smetanovy Prodané nevěsty, vzpomněla jsem si na vyprávění mé maminky o tom, jak prvně navštívila Národní divadlo ve společnosti svého tchána, mého dědečka.
Jakmile zazněly tóny předehry, vytáhl děd z tašky bichli v modré vazbě (dnes je to klenot mé knižní sbírky), nalistoval první notu a celou operu pečlivě sledoval partituru. Dirigent se naštěstí neumávnul, a tak děda odcházel domů spokojený, moje máť se však několik dní vzpamatovávala z lehkého šoku.
25.01.2004 Kabát z deky (vyprávěnka z dob mého mládí)
Bylo mi patnáct, rodiče svízelně spláceli půjčku na nové embéčko, proto jsme penězi zrovna neoplývali. Šetřilo se, kde se dalo, hlavně na oblečení. Jelikož jsem rostla rychleji než prašivka v lese, neměla jsem s příchodem zimy co na sebe.
"Heleno, nic nekupuj, stejně nemáte prachy. Já dám Ivaně pod stromeček novej kabát," zavolala jednoho chladného prosincového dne babička mojí mamince. Tatínkova rodička nás nákladnými dary nikdy nezahrnovala, proto jsem o jejích slovech pochybovala.
Patnácté narozeniny mé dcery se blíží mílovými kroky. Včera mi oznámila, že už se rozhodla, jaký dárek by si k tomuto význačnému okamžiku svého života přála. "Kupte mi epilátor," pravila, "už mě nebaví furt si holit hnáty žiletkou."
Opáčila jsem pohotově, že v mrazech, které v těchto dnech panují, by se ochlupení neměla zbavovat, anébrž ji chrání před nepříjemnými omrzlinami. Místo odpovědi mi adresovala pohled, v němž se zračilo, že nechápe, proč zrovna ona má tak příšernou, moderní trendy nechápající matku.
Rozhodla jsem se, že pojedu tramvají, což se ukázalo být vynikajícím nápadem, neboť jsem byla svědkem neopakovatelného dialogu asi tříletého kloučka a jeho mírně nervózního otce. Stáli ve druhém voze na zadní plošině a dívali se ven. V jednu chvíli se na kolejích za tramvají objevil servisní náklaďák Dopravních podniků.
"Jé, tati," ozval se synátor nadšeně, "za námi jedou hasiči!"
"To nejsou hasiči. Tohle auto opravuje koleje," pravil tatínek.
"Ne, ne, to jsou hasiči, protože maj červený auto," trval na svém chlapeček.
"To nejsou hasiči," nesouhlasil s důrazem na prostředním slově otec, "to je auto Dopravních podniků."
Kopírování a další šíření textů (zejména jejich zveřejňování na
jiných webech) je možné pouze s uvedením odkazu na stažený článek nebo na Yfčin hlodník.
Děkuji.
Aktuálně
